Jak mají kluby čerpat co největší finanční podporu, aby se rozvíjely a mohly si dovolit zaplatit trenéry? Kde všude mohou najít prostředky a jaké podmínky k jejich získání musejí splnit? S tím vším pomáhá v rámci projektu „Zdravý klub“ manažerka České asociace stolního tenisu Linda Ivanová. Svou práci a rady pro kluby popisuje v následujícím rozhovoru.
Jakou podporu tedy kluby mohou získat?
Kluby mohou získat podporu ze své obce, z kraje a ty, které aktivně pracují s mládeží, také z programu Národní sportovní agentury Můj klub. Ten se zaměřuje především na podporu trenérů a Národní sportovní agentura by jeho další ročník měla vypsat během podzimu. K tomu, aby klub na podporu dosáhl, musí mít minimálně patnáct dětí.
A jak podpora vypadá konkrétně?
Co se týká výše finanční podpory, je dost velký rozdíl v tom, jestli je dítě, na které se podpora vztahuje, závodník, nebo pouze hráč, který trénuje, ale nesoutěží. U závodníků činí podpora až 5 000 korun na rok, zatímco u hráčů bez splnění podmínky startů je to 900 korun. Aby hráč spadal pod status „závodní hráč“, musí splňovat podmínku alespoň šesti soutěžních startů za rok a trénovat minimálně dvakrát týdně.
Co přesně znamená těch šest soutěžních startů?
Jednoduše řečeno, jeden soutěžní den znamená jeden soutěžní start. Když hraje dítě dvoudenní turnaj, jsou to dva starty, když hraje dva mistráky v jeden den, je to naopak jeden start. Hráč přitom nemusí odehrát ani celé utkání družstev, stačí, když nastoupí třeba jen do jedné dvouhry. Není podstatné, zda se jedná o utkání mládeže nebo dospělých.
Jsou v projektu Můj klub nějaké další podmínky?
Ne, klub jen musí být zapsaný spolek s působností v oblasti sportu a musí mít alespoň patnáct dětí. A když je oddíl stolního tenisu součástí třeba Sokola nebo Tělovýchovné jednoty s více oddíly a samotný oddíl stolního tenisu má například jen deset dětí, tak to nevadí, protože další sporty, které jsou ve stejném subjektu, mají další děti, takže dohromady těch patnáct dají bez problémů. Pak se podává jedna žádost za celý ten subjekt a v rámci něj si následně konkrétní oddíly peníze mezi sebe rozdělí.
S jakými nástrahami se při komunikaci s kluby setkáváte?
Například s tím, že si kluby myslí, že když mají u svazu registrované třeba jen čtyři děti a dalších šestnáct registraci nemá, tak že mohou čerpat dotace jen na ty čtyři registrované. Ale takhle to není, mohou žádat na všech dvacet dohromady.
Zmínila jste, že projekt je určený hlavně na to, aby kluby měly finance na zaplacení trenérů. Asi není třeba zdůrazňovat, že právě oni jsou pro rozvoj mladých nadějí klíčoví.
Přesně tak. Každý chce být za svou práci odměněn, takže i trenéry je potřeba zaplatit. Věřím, že zaplacený trenér je motivovaný trenér a bude fungovat lépe než dobrovolník. Ideální situace je pak taková, když jsou v klubu alespoň dva trenéři nebo třeba trenér a asistent či pomocník z řad juniorů nebo rodičů. Samotný trénink se pak lépe organizuje, hlavní trenér ho může řídit, asistent nahazovat zásobník. A když máte deset závodních dětí, tak vám podpora na ně dá padesát tisíc za rok, což už nějakého trenéra v menším klubu alespoň třeba na dvě fáze týdně zaplatit dokáže. Případně si kluby díky podpoře mohou pozvat zkušenějšího trenéra jako mentora, který dorazí třeba jednou za měsíc a ukáže jim, co by šlo zlepšit.
Z jakých dalších zdrojů mohou kluby finance čerpat?
Jak jsem už zmínila, z dotačních programů obcí a krajů, ale také z členských příspěvků, které by měly být nějak rozumně nastavené. Je dobré podívat se, v jaké výši je mají jiné sporty v daném městě a nastavit je podobně jako házená, volejbal nebo atletika. Myslím, že se jako stolní tenisté nemusíme tolik podceňovat. Rodiče mohou čerpat na pokrytí sportování svých dětí příspěvek u zdravotní pojišťovny.
Proč jste vůbec s iniciativou Zdravý klub přišli?
Určitě je u nás je spousta klubů, které normálně ekonomicky fungují, plánují rozpočet, shánějí peníze, ale bohužel více je těch, které tyhle věci vůbec neřeší, a tím pádem se ani nijak nerozvíjí, protože bez financí to jednoduše nejde. A naším cílem je ping-pongové prostředí více rozhýbat a ukázat i těm dalším klubům, že je možné začít něco tvořit. Dá se začít s menší skupinou dětí, zajistit jim trenéra, začít objíždět turnaje… Základem je rozpočet, proto ten název Zdravý klub. I v rodině to bez základního rozpočtu nebude fungovat.
A jak to zapadá do vaší práce manažerky České asociace stolního tenisu?
Považuji za klíčové aktivizovat postupně nové kluby. Nové kluby či nové skupiny přípravek dětí, nové trenéry. To jsou naše cíle.
Co děláte pro to, aby stolní tenis hrálo více dětí?
Organizujeme náborové akce v rámci kampaně Všichni za stůl. Nejde jen o samotnou možnost vyzkoušet si stolní tenis v rámci dané akce, ale vždy zároveň proběhne solidní propagace konkrétního klubu v tom daném místě. Nejde jen o to děti nabrat, ale následně je také udržet. Nabízíme klubům v regionech i ukázkové tréninky, snažíme se poradit, jak dělat věci lépe, efektivněji. Už jen tím, že můžeme porovnávat zkušenosti z jednotlivých klubů a z toho vyvozovat závěry, co zabírá a co ne, to považuji za velký přínos.
Jaké problémy v rámci všech těchto záležitostí řešíte?
V některých regionech nefungují turnaje pro mládež nebo fungují jen nárazově. Má to bohužel hned dvojí negativní dopad. Jednak nové děti nemají možnost soutěžních startů, stolní tenis je přestane bavit a končí, protože se raději poohlédnou po jiném sportu, kde závodit mohou. A druhý efekt je ekonomický, že děti zůstanou pro účely dotačního programu Můj klub pouze nesoutěžními hráči a klub za ně získá výrazně nižší dotaci. Proto je naší snahou motivovat regiony, aby turnaje pro začínající stolní tenisty organizovaly. Řešením je i propojování regionů navzájem, což už se někde děje a turnaje jsou otevřené i pro hráče z jiných regionů. Jsem přesvědčená o tom, že takto se dosáhne vyšší účasti, která bude zároveň pestřejší, a děti pak stolní tenis více baví.
